Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteratura

Spravuje:

Kristian



Reklama



Občas mě při četbě zarazí věta, fráze nebo jenom zajímavý obrat, který nechci zapomenout a o který bych se rád případně podělil. Věci divné, zvláštní nebo legrační. Proto je budu dávat sem a budu rád, když ostatní učiní totéž.

Jednoduchá pravidla: trollovaté příspěvky, které dotyčný nebude schopen obhájit, mažu. U každé citace prosím uvádějte zdroj. Debata k tématu vítána, OT plky ne. Dík.


dík
Kristian Celestial Emporium of   Benevolent Knowledge
arnoštdik, mám večer co číst
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
V červenci 1928 zveřejnil v časopise Sport im Bild další článek přibližující jeho tehdejší rozpoložení. Šlo o krátký a celkem bezelstný článek o soudobé fotografii, v níž Remarque želel bezpráví páchaného většinou profesionálních fotografů na realitě. Fotografové vytvářejí iluzorní svět vytrháváním subjektů ze širšího kontextu a uzavíráním světa do úhledného, povzbudivého „formátu 9 × 12 nebo 10 × 15 cm“.11) Byl to prostý, upřímný argument, který však v podání redaktora nákladného snobského časopisu dostával až tklivý nádech – ukazoval totiž, jak nespokojený je jeho autor se svou prací a prostředím.

==========

Mnozí z Remarquovy generace sdíleli jeho apokalyptickou post-křesťanskou vidinu života, míru a štěstí ve smrti. George Antheil si s sebou brával pistoli na koncertní provedení svých skladeb. Když usedal k hraní, vytáhl zbraň zpod saka a položil ji na klavír. Na belgickém revolveru ráže .25, kterým Harry Crosby v prosinci 1929 zastřelil sebe a svou milenku, byl vyrytý sluneční symbol. Jeho majitel rok předtím při skládání holdu Didoně, Kleopatře, Sókratovi, Modiglianimu, van Goghovi a dalším přísahal, že brzy prožije „orgasmus se zádumčivou otrokyní Smrti a pak znovuzrození“.

==========

Tradicionalisty i pravicové extremisty popuzovalo dle jejich názoru naprosto zaujaté vylíčení válečné zkušenosti. Vadil jim užitý jazyk, hrůzostrašné obrazy, časté zmínky o tělesných funkcích a především scéna s bodrou skupinkou hřadující na polní latríně. Bostonské nakladatelství Little, Brown and Company, u něhož kniha vyšla v Americe, dokonce vyškrtlo scénu s latrínou na nátlak amerického knižního klubu, zkrátilo popis pohlavního styku v lazaretu a zmírnilo některá slova a slovní spojení z britské verze přeložené Arthurem Wesleym Wheenem.25) Na latrínovou pasáž, ponechanou v britské verzi, si stěžovala celá řada britských kritiků, kteří začali mluvit o Remarquovi jako o veleknězi „záchodové školy“ válečného romanopisectví.

==========

Ve druhé polovině 20. let se už názor britské veřejnosti přikláněl z velké části na stranu Německa. K odklonu Britů od Francouzů a přimknutí k Němcům došlo vlivem francouzské malichernosti a neukázněnosti Francouzů v první polovině dekády a poté i v důsledku tzv. „locarnského ducha“. „Psychologické drama britské politiky v oblasti zahraničních věcí vychází z toho, že Němci jsou nám sympatičtí víc a Francouzi zase méně, ale s prvními se pak vždycky rozhádáme a druhé musíme akceptovat jako své partnery,“ přemítal měsíčník Fortnightly Review. I partnerství s Francií však bylo některými zpochybňováno. John Colin Campbell Davidson, důvěrník konzervativního předáka Stanleyho Baldwina, mluvil o výhodnosti volnějších vazeb na Francii, „omezený a krajně cynický“ stát, „jehož obyvatelstvo vymírá a jehož metody jsou v takovém nesouladu s našimi“. Samozvaný „zarytý volnomyšlenkář s nenapravitelně konzervativními sklony a stoupenec malé Anglie“ Douglas Goldring byl toho názoru, že britští státníci se dopustili několika hrozných chyb: „Každý inteligentní vysokoškolák, chápající minulost ve světle nedávných událostí, by nejspíš došel k závěru, že náš vstup do války byl omylem. […] Má generace byla v roce 1914 zrazena, podvedena, zneužita a zdecimována svými předky.“ A Robert Graves ve svých pamětech Ztracená léta, napsaných na jaře a v létě roku 1929, považoval za vhodné citovat Edmunda Blundena: „Za žádnou cenu už nechci válku! S výjimkou proti Francouzům. Jestli budeme někdy proti nim válčit, půjdu do ní jako blesk.“41)

==========

Francouzi měli i za války sklon obviňovat Brity z toho, že bojují do poslední kapky cizí krve. Joffre řekl o Britech v roce 1915: „Nikdy bych je nenechal bránit linii samotné – určitě by podlehli. Důvěřuju jim, jen když jim pomáháme my.“ Jeden francouzský voják se během povstání v červnu 1917 nechal slyšet: „Do měsíce se k nám frickové musejí přidat, aby nám pomohli vyhnat Brity.“

==========

Není divu, že Hitler opakovaně označoval NSDAP za „hnutí“ a ne za stranu. Strany byly svázané pravidly, platformami a programy. Podstatou nacionálního socialismu byl naopak neutuchající pohyb, vitalismus, vzpoura. Sám Hitler byl ztělesněním této neurčitosti. Zřejmě byl od přírody neschopný dodržovat běžnou pracovní kázeň. Byl vyhlášený tím, že zmeškával schůzky, k papírování přistupoval ledabyle a měl převrácený denní režim (pracoval přes noc a vstával pozdě), což bylo pro jeho nejbližší značně vyčerpávající.

==========

Nietzscheovská výzva „žít nebezpečně“ se stala jediným přikázáním nacismu. Žít nebezpečně samozřejmě znamená vědomě přivolávat námitky a odpor, porušovat zavedené společenské normy a odmítat zděděnou morálku. Žít nebezpečně znamená nikdy se nesmířit se stavem věcí, vystupovat neustále v roli odpůrce, přehánět a provokovat. Znamená to neutuchající konflikt. „Nacismus je doktrína konfliktu,“ říkával Hitler.

==========

Násilí a teror tedy nebyly nezbytnými prostředky sociální kontroly v třetí říši, ale i tak byly základními prvky nacistického kultu. Násilí bylo oslavováno. Z teroru se podobně jako ze všeho ostatního stal umělecký žánr. Nejzapálenější nacisté se kochali estetickou rovinou vraždy. Hitler si po atentátu z července 1944 dal natočit popravu spiklenců pro svou potěchu – těla napíchnutá na řeznických hácích a svíjející se bolestí. Goebbels trval na tom, aby se záznam promítal veřejně. Filmy měly očividně zastrašit odpůrce režimu, zároveň však měly tlumočit odhodlanost a bezohlednost nacismu. I Hitlerův kolega Mussolini a italský fašismus obecně estetizoval brutalitu. Když Itálie v roce 1935 napadla Etiopii a nasadila bombardéry a moderní zbraně proti domorodcům ozbrojeným často jen oštěpy, fašističtí spisovatelé se předháněli v líčení „krás“ této války. „Chceš bojovat? Zabíjet? Vidět potoky krve? Obří hromady zlata? Zástupy zajatkyň? Otroků?“ ptal se d’Annunzio.32) „Válka je krásná, poněvadž sjednocuje palbu, kanonády, ticho zbraní, voňavé a hnilobné zápachy v jedinou symfonii,“ horoval Marinetti.33)

==========

Měla-li se tma změnit ve světlo, musel být Žid jako symbol temnoty zlikvidován. Mladíci, kteří měli na svědomí vraždu židovského ministra zahraničí Walthera Rathenaua v červnu 1922, si naplánovali atentát na letní slunovrat. Žid, posel temnoty, byl obětován germánskému slunečnímu bohu.

==========

Hitler se v souladu s významem „komunikace“ v nacistickém hnutí živě zajímal o dopravní a informační technologie a dbal na to, aby byl spojován s těmito vymoženostmi. Často býval fotografován v mercedesu a vychutnával si pocit jízdy – nezřídka vysokou rychlostí – davem. Před svými spolupracovníky byl schopný zdlouhavě řečnit o umění řízení automobilu.

==========

S postupem času se začala věnovat stále větší pozornost organizaci stranických akcí, zejména každoročnímu zářijovému sjezdu v Norimberku. Ten se stal zlatým hřebem nacistického kalendáře. „Po celý týden je Norimberk městem třeštění, bláznovství a skoro křečí,“ jak to vyjádřil François-Poncet, poté co se konečně zúčastnil jedné z těchto inscenovaných slavností.45) Nadšené reakce rozněcovala puntičkářská pozornost věnovaná detailům – precizně naplánované přehlídky, houštiny transparentů, důkladně nacvičené katechetické proslovy. Posledním bodem programu byl Hitler. Jeho závěrečná řeč byla načasována tak, aby skončila se setměním. Sjezd vrcholil v podmanivé atmosféře Speerovy „ledové katedrály“ – stovek reflektorů namířených k nebi. Nevile Henderson řekl o velkoleposti sjezdu, jehož se zúčastnil: „Před válkou jsem prožil šest let v Sankt-Petěrburku během zlatého období starého ruského baletu, ale nikdy jsem neviděl balet, který by se tomu mohl rovnat co do velkolepé nádhery.“46) Není náhodou, že sáhl zrovna k tomuto přirovnání. Albert Speer, který pro sjezdy navrhoval zvláštní efekty, se živě zajímal o taneční teorie Mary Wigmanové.47) Její představa „pohybových sborů“ schopných „pokořit prostor“ byla ovlivněná Émilem Jaques-Dalcrozem, s nímž už jsme se v této knize setkali, a Rudolfem von Laban, který se stal baletním mistrem pruských státních divadel. Všichni tito lidé buď spolupracovali s Rusy, nebo jimi byli ovlivněni.

==========

Paul Morand byl v dubnu 1917 u toho, když se Ďagilevova obdivovatelka a patronka Misia Sertová „nadšeně rozhovořila o ruské revoluci, kterou vnímala jako jeden velký balet“.55) Její přítel Sergej Lifar, jeden z prvních Ďagilevových chráněnců, který se během německé okupace měl stát ředitelem baletního souboru pařížské národní opery, se při hovoru často vracel k osobnímu setkání s Hitlerem: „Jen dva muži v mém životě mě takhle hladili,“ říkával, když přejížděl rukou po paži svého protějšku, „Ďagilev a Hitler!“
arnost Snad zas nechci tak  moks
Byl na místě všechen ten povyk, který Francouzi a Britové nadělali kolem německých válečných metod? I sami Britové přece odsuzovali – stejně jako teď Němci u Belgičanů – „nesportovní“ taktiky nepřítele, když se Búrové v jihoafrické válce na přelomu století uchýlili k bleskovým útokům a civilnímu odboji a britská armáda se cítila nucena zřídit internační tábory, v nichž věznila v tvrdých podmínkách nejen muže, ale i ženy a děti. Vtipálci, kteří obviňovali Británii z pokrytectví, si vychutnávali rčení: „Británie vládne mořím, a tak může potopit každého, kdo se jí zlíbí.“ Navíc existují důkazy, že francouzští vojáci páchali „zvěrstva“ na okupovaných územích v rané fázi války,62) a lze se tedy právem tázat, jak by se Francouzi zachovali, kdyby se válka odehrávala převážně na německé půdě. Louis Pergaud, učitel a bývalý pacifista, napsal několik dní po mobilizaci: „Je třeba urychleně vyhladit do posledního kamene a posledního jedince to zmijí plémě, jakým je pruská rasa.“63)

==========

Stávající důkazy však jednoznačně ukazují, že nejsystematičtěji porušovali mezinárodní normy Němci – zčásti proto, že to chápali jako nutnost, jelikož zmíněné normy podle nich přímo omezovaly jejich blaho, ale z velké části také z toho důvodu, že jako Němci byli zkrátka a dobře méně ochotní dodržovat pravidla, která považovali za cizí, historická, a tudíž neplatná pro ně i pro kolosální význam přítomného okamžiku. Němci si měli po válce vyčítat, že jejich propagandistické úsilí se ani zdaleka nemohlo měřit se spojeneckou propagandou, ale pravda byla taková, že spojenci mohli svá tvrzení o Němcích podepřít pádnějšími důkazy než Němci svá tvrzení o nepřátelích.

==========

Není divu, že jeden ze skečů, uvedených v komediálním programu při výročním setkání protiplynového oddílu britského ženijního vojska deset let po válce, zahrnoval odkaz k ruskému baletu. Plyn i ruský tanec byly považovány za vrchol „novoty“ a vyjádření určitého aspektu modernosti, dalece přesahujícího vše, co většina společnosti považovala za přijatelné.

==========

„Rapěrskij uvede svůj slavný ruský balet Dialýza. Obsah: Děj se odehrává na mýtině v temném lese, kam se zatoulají tři krásné sestry – Chloriana, Bromína a Jodélie. Zde se k nim přitočí nechvalně známý Sodík, který každé z nich podstrčí elektron do prstence. Když jim dojde, co se stalo, je už pozdě a všechny tři se zrovna chystají vykrystalizovat žalem, když se objeví Stříbro, vysráží je, a zachrání je tak před hrůzným koncem. Sodík, z něhož se mezitím stal iont, předvádí v poslední scéně Brownův pohyb.“

==========

Každý válčící stát měl sice tendenci využívat své dřívější kulturní úspěchy k utužení nynějšího odhodlání, ale v Německu tento proces zašel ještě o krok dál. Dějiny ztratily soudržnost a nezávislost minulého úspěchu a staly se služkou současnosti, nenasytné všepohlcující přítomnosti. Fritz Klatt si prý hned po probuzení 28. srpna 1914 uvědomil význam onoho dne. Byly to Goethovy narozeniny. Okamžitě sáhl po básnické sbírce Západovýchodní díván a v dopise později zdůraznil, že kniha „opravdu a namouduši ležela hned vedle mé pistole“.19) Spojování Goetha s nástrojem smrti ukazuje, že dalším ústředním tématem v německém pojetí povinnosti byla válka jako vrchol německého kulturního úsilí.

==========

Mladý Hans Fleischer se v říjnu 1914 nacházel u Blâmontu, v předhůří Vogéz. V rámci rekreace podnikl túru, při níž narazil na téměř úplně zpustošený zámek barona de Turckheim. Z drahocenné knihovny, obrazů, nábytku i dřevěného obložení zbyly jen trosky. V jednom rohu rozvaliny však objevil koncertní křídlo, navíc nástroj značky Steinway, nedotčené válečným běsněním, a pod klavírem našel několik partitur. Kterou si vybral? Klavírní verzi Wagnerovy Valkýry. Usedl ke klavíru, kde odehrál a odzpíval – dle svého vyjádření s vervou – píseň o lásce a jaru. A pak odešel. „Byl jsem doma, hrál jsem německou hudbu a teď jsem se mohl opět vrátit do války.“

==========

Walther Rathenau, pruský Žid obdařený zvláštní kombinací romantických a demokratických sklonů, který s nevídanou efektivitou organizoval v Německu mobilizaci surovin, reagoval na definitivní rozpad německé západní fronty na přelomu léta a podzimu 1918 voláním po celonárodním hnutí odporu proti cizím útočníkům s odkazem na sebevražedný boj münsterských novokřtěnců do posledního muže v 16. století.

==========


Británie se brzy stala úhlavním nepřítelem Německa. Byla zemí obchodu a přetvářky, ne vlastí hrdinů (Helden), ale měšťáckých obchodníků (Händler). A protože jako podnikatel usilující o vlastní obohacení nevyložila všechny karty na stůl hned na začátku v podobě červencové krize, protože ihned nevyhlásila neutralitu ani podporu Francii, byla obviňována i z toho, že zapříčinila válku. Z tohoto pohledu byla vinna nečinností v situaci, kdy měla jednat. Tato úvaha dokonale ladí s moderní estetikou. Vinna je oběť, nikoli vrah.

==========

Mnozí němečtí vysokoškolští vyučující, kteří měli před válkou vazby na Anglii, brali nečekané britské zapojení do války jako osobní urážku a vykládali si je jako usvědčující výpověď o západní kultuře obecně. Teolog Adolf von Harnack se přes tu ránu už nikdy nepřenesl.26) Nebyl jediný, kdo došel k závěru, že Británie zkrátka a dobře využila Belgii jako záminku k napadení Německa.

==========

Pro radikály v řadách politické levice bylo napětí mezi nepotlačitelnou dynamikou války a z jejich pohledu zastaralým společenským řádem slibným znamením navzdory veškeré lítosti, smutku a hrůze, které se s tím pojily – válka měla vyústit v revoluci. Mnozí umělecky činní radikálové si toto napětí upřímně vychutnávali. Jacques-Émile Blanche a jeho pařížský okruh přátel popagujících Ruské balety dychtivě sledovali přelety zepelínů nad francouzskou metropolí. Viděli v nich nebeské velryby a žraloky nebo „mohutný trup nestvůrného Fáfniho z hliníku a gutaperči, který se šine vpřed a pročesává elektrickými paprsky majákových očí spící Île de la Cité“.

==========

V počáteční fázi války se ve francouzském tisku objevovaly historky o porouchaných německých puškách, šrapnelu snášejícím se jako neškodný déšť a kulkách, které nikoho neohrožují, protože při průchodu tkání nezpůsobují žádné škody. Deník L’Intransigeant tvrdil, že „naši pěšáci dostali záchvat smíchu“ při pohledu na německý arzenál.90) Tatáž publikace otiskla 4. srpna 1914 následující titulek: Dnešní války nejsou tak vražedné jako ty dřívější. Toto vymývání mozků, jak propagandě přezdívali francouzští vojáci, nepolevovalo ani v pozdějších etapách války. „Našim vojákům je bojový plyn ukradený,“ napsal 16. prosince 1916 deník L’Écho de Paris. „Mezi četnými oběťmi plynu nejsou skoro žádní mrtví,“ hlásil deník Petit Journal 24. srpna 1917.

==========

Zatímco Britové byli vedeni k víře, že těžké boty Němců drtí lebky belgických a francouzských novorozeňat, že císař se osobně podílí na mučení malých dětí při satanských rituálech a že z mrtvol se v Německu vyrábějí tuky, maziva a krmení pro prasata, Němcům bylo vštěpováno, že gurkhští a sikhští vojáci se v noci plíží neutrálním pásmem, pronikají do německých zákopů, podřezávají Němcům krky a pijí krev obětí, nebo že Senegalci bojující na francouzské straně jsou lidožrouti.

==========

Kněží oblékali Ježíše do uniformy a pokládali mu prst na spoušť kulometu. Válka přestala být válkou za spravedlnost a stala se válkou za počestnost. Zabíjet Němce znamenalo očišťovat svět od antikrista, dravé šelmy nořící se z propasti, a zvěstovat Nový Jeruzalém.

==========

Němci ustanovili v srpnu 1919 sněmovní výbor pro prošetření příčin utrpěné porážky, jehož zasedání trvalo déle než samotná válka – dokonce tak dlouho, že na něj zapomněla nejen veřejnost, ale po většinu doby i tisk. Stavěly se pomníky

==========

Amerikanizace narážela na přirozenou skepsi všude, ale nakonec to bylo Německo, které jí kladlo nejmenší odpor. Nedostatek sebedůvěry zde byl nejvýraznější a Amerika z těchto pochyb těžila v obrazném i doslovném smyslu. Americká energie zde byla vítána stejně jako americké peníze z veřejných i soukromých zdrojů. Německou ekonomiku v roce 1923 drtila inflační spirála závratných rozměrů, jakou předtím ještě žádná společnost nezažila. V létě téhož roku ztratila německá marka veškerou hodnotu. Američtí investoři po vzoru Dawesova plánu v roce 1924 pronikli do německé ekonomiky. I američtí filmoví magnáti začali v té době natahovat chapadla a získávat v Německu větší vliv než kdekoli jinde v Evropě. Stávali se podílníky německých firem, skupovali německá kina a točili v Německu filmy určené pro tamní trh. Spisovatelé jako Hemingway slavili v Německu větší úspěchy než kdekoli jinde kromě domova.48) Asi jediným americkým experimentem, který Německo ve 20. letech nenapodobilo, byla prohibice. „Dnešní Německo je něčím na způsob Ameriky,“ napsal Hermann Hesse. „Člověk v tom musí umět plavat, aby se neutopil. Jakmile se to naučí, má vyhráno.“49) V roce 1927 už bylo mnoho Němců ochotno prohlásit, často však zdráhavě a s výčitkami svědomí, že cítí větší spřízněnost se Spojenými státy než s Francií nebo Británií. Thomas Mann si podobně jako Hesse nebyl jistý, zda to považuje za správné, ale rozhodně to chápal jako jeden z rysů německého života. Tvrdil, že i vrcholná díla německé kultury zjevně podléhají amerikanizaci: „Přesvědčil jsem se, že pánům ze San Franciska dnes záleží na Bayreuthu víc než na německém duchu a budoucnosti.“50)


arnost Snad zas nechci tak  moks
V Berlíně a okolí jsou v průběhu soboty a nedělního dopoledne uzavřeny skoro 2 000 neohlášených sňatků. Elektrizující atmosféra přiměje nejrůznější organizace a sociální skupiny veřejně stvrdit věrnost německé věci. K oslavám státnosti se například připojují bojovníci za práva žen a homosexuálů. Berlínský Svaz německých Židů vydá v sobotu 1. srpna oficiální prohlášení: „Každý německý Žid je samozřejmě připraven obětovat veškerý svůj majetek a život, jak mu ukládá povinnost,“ stojí v něm kromě jiných horlivých tvrzení.

==========

Během kritického víkendu – pátku, který byl zároveň posledním červencovým dnem, a prvních dvou srpnových dní, soboty a neděle – se sociální demokraté začali sdružovat pod nacionalistickou vlajkou v reakci na obnovený zápal pořadatelů nacionalisticky laděných akcí i mobilizaci carských vojsk, a tím pádem také sílící ruskou hrozbu. I některé socialistické předáky strhla vlna emocí. Jiní měli pocit, že nemohou plavat proti proudu veřejného rozpoložení. Mnozí z delegátů levicového křídla strany, svolaní do Berlína na schůzi stranického výboru, odjížděli z domova jako zarytí odpůrci války, odhodlaní hlasovat proti válečným úvěrům, ale během cesty, při níž se na vlakových nádražích opakovaly projevy veřejného nadšení pro válku, změnili názor. Třetího srpna, den před hlasováním o úvěrech v říšském sněmu, se výbor sociálnědemokratické strany (SPD) vyslovil drtivou většinou hlasů pro válku.

==========

Bismarckovi se podařilo vyhrotit stávající napětí mezi společenskými třídami, náboženské rozkoly i ideové rozdíly nepolevující potřebou obětního beránka, nepřítele, na kterého by se dalo ukázat prstem – v 60. letech 19. století označoval za kořen všeho zla liberály, v 70. letech katolíky a v 80. letech socialisty – a úspěšně omílaným heslem „Říši hrozí nebezpečí“. V krátkodobé perspektivě slavil velké úspěchy jako politický manipulátor, ale z dlouhodobého hlediska pohořel při uskutečňování svých ideálů přímo katastrofálně.

==========

Německo se v podstatě během jedné generace – během jednoho delšího lidského života – změnilo ze shluku zeměpisných útvarů propojených jen omezenými hospodářskými vazbami v nejimpozantnější průmyslovou mocnost Evropy, o vojenské moci nemluvě.

==========

„Descartes poukázal na to, že ani všichni mudrci světa nejsou s to definovat bílou barvu, ale mně stačí otevřít oči, abych ji spatřil, a stejně se to má i s ‚rasou‘,“ napsal Chamberlain.

==========

Emil Nolde pobýval v Paříži jako mladý student umění v letech 1899–1900. Často chodíval do Louvru, kde obkresloval obrazy. Jednoho dne už měl skoro hotovou kopii Tizianovy Alegorie Alfonse d’Avalos, když za ním někdo prohodil: „Vy nejste žádný Latinec. Je to vidět na intenzitě vyzařující z vašich postav.“36) Nolde

==========

„Německá tvořivost se zásadní měrou liší od latinské,“ napsal výtvarník Ernst Ludwig Kirchner. „Latinec odvozuje své formy z předmětu existujícího v přírodě. Němec si své formy vytváří ve fantazii, řídí se svébytnou vnitřní vizí. Formy viditelné přírody jsou pro něj jen symboly (…) a hledá krásu ne ve vnějším dojmu, ale v něčem, co ho přesahuje.“

==========

Fascinace primitivismem či v jiném smyslu touha napojit se na základní rovinu německého ducha ovlivnila mnoho vrstev německé společnosti obecně a střední třídy zvlášť. Mládežnické hnutí se svým nutkáním utíkat do přírody před velkoměstskou civilizací pouhopouhých formalit a falše bylo podobných vazeb plné. Uctívalo muže přezdívaného Turnvater Jahn, který zakládal tělocvičné spolky v německých státech během osvobozeneckých válek proti Napoleonovi, v mládí prožil nějaký čas v jeskyni a později chodíval ulicemi Berlína oblečený v medvědí kůži.

==========

Zájem císaře a císařského dvora o tanec měl zvláštní, leč výmluvný podtext. Velitel vojenské rady Dietrich hrabě von Hülsen-Häseler se prý nezřídka odíval do baletní sukýnky, v níž před císařem a shromážděnými hosty – obvykle smíšeným obecenstvem, které však nikdy nezahrnovalo císařovnu – vytáčel skvostné piruety a arabesky. Jedno takové představení se mu mělo stát osudným. V roce 1908 tančil zrovna v sídle Maximiliána Egona II. knížete z Fürstenberku, dalšího z Vilémových blízkých přátel a jednoho z hlavních poradců v otázkách zahraniční politiky, když ho znenadání ranil infarkt a na místě zemřel.49)

==========

Dalším osudným vyjádřením nadvlády fantazie a posedlostí faustovským okamžikem v německém myšlení byl Schlieffenův plán, jediná vojenská strategie Němců pro případ války na dvou frontách. Plán počítal s rychlým postupem Belgií, prudkým stočením doleva na severu Francie a dobytím Paříže, načež měly být veškeré zdroje nasazeny na boj proti Rusku. Sliboval naprosté vítězství v Evropě na základě jedné velké bitvy v severní části Francie. Bylo to velkolepé schéma, wagnerovský scénář povyšující omezenou taktickou operaci na totální vizi.

==========

Schlieffenův nástupce ve funkci náčelníka generálního štábu Helmuth von Moltke, osudem předurčený k praktickému uskutečnění Schlieffenova plánu, byl podobně rozpolcenou osobností jako císař. Pro umění se dokázal nadchnout mnohem víc než pro vojenské záležitosti. Maloval a hrál na cello. „Žiju jen uměním,“ přiznával v soukromí.52) Pracoval na německém překladu Maeterlinckova dramatu Pelleas a Melisanda a údajně s sebou všude nosil výtisk Goethova Fausta.

==========

„Tato válka je estetický požitek, jakých je málo,“ říká jedna z Glaeserových postav.66) Nebylo to žádné zpětné dovysvětlování. Německé dopisy z fronty jsou plné asociací mezi válkou a uměním. „Tím, oč jde v bitvě, je poezie, umění, filozofie a kultura,“ tvrdil student Rudolf Fischer.67) Franz Marc chápal válku i po několikaměsíční přímé zkušenosti jako duchovní otázku: „Zůstaňme vojáky i po válce (…) protože tohle není válka proti věčnému nepříteli, jak tvrdí noviny a naši vážení politici, ani válka mezi rasami, je to evropská občanská válka, válka proti neviditelnému vnitřnímu nepříteli evropského ducha.“68)

==========

Považovat nepřátelskou výstroj – uniformy, kabáty, boty a další vybavení – za kvalitnější bylo přirozené, protože mezi vojáky panoval dojem, že nic nemůže být horší než jejich výbava, neschopná odolat vlhku ani zimě. Dala by se tím vysvětlit přinejmenším mnohá z prosincových a lednových hlášení upozorňujících na zákeřné nepřátele oděné v uniformách protivníků. „Pozorovací stanoviště dělostřelectva v levé sekci 17. brigády hlásí, že někteří z nepřátel na sobě mají kilty,“ píše se v deníkovém záznamu britské 6. divize z poloviny ledna.

==========

Pěší pluky 1. střelecké brigády a 1. somersetské lehké pěchoty zaútočily 19. prosince mezi Le Gheir a Saint-Yves v odpoledních hodinách za bílého dne. Dělostřelba měla poškodit nepřátelské zátarasy z ostnatého drátu a umožnit Britům průnik. Každý voják si však s sebou nesl slamník pro případ, že by nějaké úseky drátěného zátarasu zůstaly nedotčené a bylo zapotřebí je zdolat s pomocí matrace.35) Němci museli žasnout nad bizarní podívanou, která se jim po zahájení útoku naskytla. Dělostřelectvo celkem pochopitelně zklamalo v zadaném úkolu na celé čáře a skoro žádnému z britských vojáků, kteří s sebou kromě běžné výstroje vážící dobrých 30 kilogramů museli ještě táhnout matraci, se nepodařilo dojít ani ke 120 metrů vzdálenému nepřátelskému zátarasu, natož k nepřátelským zákopům. Byla to donebevolající jatka. Jeden z důstojníků řídících útok, jistý plukovník Sutton, posléze hlásil, že pokus „skončil naprostým nezdarem“. Brigádní velitel za frontovou linií se sice domníval, že akce splnila jeden z hlavních cílů – zabránit Němcům v přesunu vojáků na východní frontu –, ale Sutton nedokázal zamaskovat hluboký žal a zklamání, když hlásil, že „z pohledu praporu měla daná akce jedině sentimentální dopad – za prvé hrdost na ušlechtilé počínání útočících rot, bez váhání postupujících proti neochvějné linii dobře ozbrojených obránců, a za druhé smutek z odchodu tolika milovaných druhů ve zbrani, které jsme si těžko mohli dovolit ztratit“.36)

==========

Příslušníkům 130. württemberského pluku na frontové linii v Argonském lese zpíval o Vánocích operní pěvec Kirchhoff. Francouzští vojáci naproti byli jeho vystoupením tak uchváceni, že vylezli na násep a tleskali, dokud si nevytleskali přídavek.42)

==========

Ford si posteskl, že „naprostá absence jakéhokoli umění“ je zřejmě „národním rysem“ Britů.59) Britská hudba a divadlo téměř nebraly na vědomí vývoj ve zbytku Evropy a v malířství i literatuře byla situace jen o málo lepší. Britská národní galerie odmítla v roce 1904 darovaného Degase. „Malířství zde udržuje při životě jako mihotavý plamínek jen nepočetná hrstka oddaných fanatiků, převážně mladších třiceti let. Národní vkus je buď semele, nebo přivede k rozumu.

==========

„Tělesná zdatnost je jednou z hlavních opor ústavy,“ přemítal Charles Box v úvaze o kriketu v roce 1888. „Je neslučitelná s nihilismem, komunismem i všemi dalšími -ismy, které jsou důkazem narušení veřejného pořádku.“70)

==========

Kult sportu mohl pochopitelně zacházet do krajností, které se jeho zastáncům mohly vymstít. V Magdeburku byla například pětice zajatých britských důstojníků krátce po Vánocích odsouzena k osmidennímu uvěznění za to, že hrála fotbal s bochníky tmavého chleba. Pro Brity, kteří se o tomto incidentu dozvěděli z tisku, představovalo chování vojáků výraz nezdolného britského ducha, zatímco z pohledu Němců šlo o vrchol drzosti, u vojáků navíc ještě ostudnější než školácké koblihové přestřelky a další podobná alotria.81)

==========

Deník Daily Mail otiskl ve vydání z posledního dne roku pozoruhodný dopis, v němž se psalo o koulovačce mezi britskými a německými zákopy v místech, kde je od sebe dělilo necelých 50 metrů. Vše údajně vypuklo poté, co si jeden urostlý Němec přivázal vlajku na ústí pušky, zamával jí nad zákopem, aby upoutal pozornost protivníka, a zahřímal: „Taky vás válka otravuje stejně jako nás?“ „Rozpoutala se hotová slovní přestřelka,“ pokračuje zveřejněný dopis, „načež jsme po sobě začali házet tabák a čokoládu a všechno to zakončila koulovaná.“ Vzájemné vztahy však „poněkud utrpěly“, když jeden z Němců „uplácal sněhovou kouli s kamenem uvnitř a trefil jednoho britského vojáka do oka“. V souladu s touto školáckou atmosférou pochopitelně následovaly plačtivé protesty a stížnosti. Pachatel se nakonec omluvil „a všechno bylo zase v pořádku“.94)

==========

O sílící odtrženosti francouzské domácí fronty od válečného dění vypovídala i propagandistická brožurka Život v zákopech (La Vie de tranchée) vydaná několik měsíců nato, jejíž vyobrazení života v zákopech zahrnovalo historku o angloněmeckých vztazích na frontě. Britové si podle ní po nocích s oblibou sborově prozpěvovali v zákopech. Němce údajně tato forma zábavy nadchla natolik, že povykovali: „To je ale krása!“ „A pak si ta prasata chtějí taky zazpívat a měli byste slyšet, jaké zvuky se jim linou v odpověď – štěkot, mňoukání, tygří řev (…) a ve všem tom hluku se často ozývá i zamítavé ‚Držte hubu!‘“ Uražení Němci zahajují střelbu, zatímco Angličané se válejí smíchy.

==========

Mladý, nadaný a tou dobou už obecně uznávaný historik Friedrich Meinecke napsal v prvních měsících války, že to, čemu cizinci říkají surovost německého chování, nemůže být pro Němce nic jiného než obyčejná upřímnost. Remešská katedrála koneckonců musela být vybombardována, pokud ji využívaly francouzské hlídky. Nic víc v tom nebylo. Jestli Francouzi a Britové v takové situaci prohlašují Němce za barbary, je to z jejich strany holé pokrytectví.57) Meinecke byl ještě celkem umírněný. Jiný německý historik vyjádřil podobné myšlenky mnohem nevybíravěji: „Radši ať padne tisíc chrámových věží, než aby kvůli těmto věžím padl jediný německý voják. Nedejme na skuhrání našich humanistů a estétů. Musíme trvat na svých právech. Jsou to tak prostinké pravdy, že člověka už unavuje opakovat je lidem, kteří je nechtějí slyšet.“

==========

Třicet pět ze třiačtyřiceti profesorů historie působících na německých vysokých školách se v průběhu války nechalo slyšet, že Německo by do války nevstoupilo, kdyby nebylo napadeno.59)

arnost Snad zas nechci tak  moks
Svěcení jara (Modris Eksteins)

O dva roky později, v roce 1911, byl v grandhotelu Des Bains ubytován Thomas Mann, který byl o tři roky mladší než Ďagilev, o Wagnerovi tvrdil, že zásadní měrou ovlivnil jeho mladický jemnocit, a v roce 1902 napsal povídku na tristanovské téma. Krátce po pobytu v Des Bains dopsal novelu Smrt v Benátkách pojednávající o slavném mnichovském spisovateli Gustavu Aschenbachovi, který se také odmítá koupat na veřejnosti, ale miluje to „nejnepravděpodobnější ze všech měst“,1) Benátky, a dalšího mladého Poláka Tadzia. Aschenbach sedává na pláži a obdivuje polského jinocha, který pro něj je symbolem dokonalé krásy. Zatímco obdiv přerůstá ve vášeň, Benátkami se šíří asijská cholera. Aschenbach se stejně jako Ďagilev narodil na venkově, v jednom malém slezském městečku. Stejně jako Ďagilev byl synem státního zaměstnance, v jeho případě vysokého soudního úředníka, a i jeho rodina byla plná důstojníků, soudců a úředníků. Aschenbach se stejně jako Ďagilev ubytoval v hotelu Des Bains na ostrově Lido: „Když dopoledne u moře nehnutě utkvíval tíživým a nezodpovědným pohledem na vytouženém, když mu byl nedůstojně v patách na sklonku dne v uličkách, kudy vskrytu obcházela odporná smrt, jevila se mu ta nestvůrnost nadějná a mravní zákon neplatný.“ V den, kdy měl Tadzio odjet z Benátek, ho Aschenbach ráno viděl, jak se pere na pláži s jiným chlapcem cizí národnosti, statným Jašuem. Tadzio brzy podlehl. „Jeho křečovité pokusy tu tíhu ze sebe setřást chvílemi zcela ustávaly a opakovaly se už jen jako záškuby.“ Aschenbach vzápětí zemřel. „Uplynulo několik minut, než muži sesunuvšímu se v židli přispěchali na pomoc. Odnesli ho do jeho pokoje. A ještě téhož dne přijal zarmoucený svět s úctou zprávu o jeho smrti.“ Ďagilev znal Mannovu novelu velmi dobře. Měl ve zvyku obdarovávat jí své důvěrné přátele. Anton Dolin od něj dostal jeden výtisk k narozeninám v červenci 1924. V srpnu 1929 zanechal sedmapadesátiletý Ďagilev svého nejnovějšího chráněnce, šestnáctiletého Igora Markeviče, po společně zhlédnutém představení Tristana v Mnichově a vrátil se do Benátek do grandhotelu Des Bains. Několik dní nato se k němu přidali dva z jeho tehdejších milenců, Boris Kochno a Sergej Lifar. Diabetik Ďagilev zemřel 19. srpna. Kromě Kochna a Lifara byla jeho skonu přítomna i Misia Sertová. Jakmile zdravotní sestra konstatovala smrt, Kochno zničehonic strašlivě zařval a vrhl se na Lifara. Vypukla divoká rvačka, jejíž účastníci se vzájemně kopali, drásali a kousali. „Dva vzteklí psi se přetahovali o pánovo tělo,“ komentovala to Misia.

==========

Jiná verze bouřlivých událostí při premiéře, kterou van Vechten uvádí jinde, ukazuje, že ho stěží lze považovat za spolehlivý zdroj podrobností. Údajně se zúčastnil prvního i druhého uvedení baletu a zřejmě si – slušně řečeno – popletl příhody z obou představení: „Seděl jsem v lóži, v níž jsem měl předplacené místo. Přede mnou seděly tři dámy a na sedadle za mnou jakýsi mladík. Ten během baletu vstal, aby lépe viděl. Krajní rozrušení, které se ho zmocnilo vlivem působivé hudby, se zakrátko projevilo, když mi začal rytmicky bušit pěstmi do temene. Cítil jsem takové pohnutí, že jsem si ty údery zpočátku ani neuvědomoval. Byly totiž dokonale sladěné s rytmem hudby. Jakmile jsem si jich všiml, otočil jsem se. Upřímně se mi omluvil. Oba jsme byli naprosto unešeni.“11) V tomto líčení byla hudba zjevně slyšet. Van Vechten se nás snaží přesvědčit, že šlo o popis nespoutaného premiérového představení, ale od Gertrude Steinové už víme, že byla jednou ze „tří dam“ sedících před van Vechtenem a zhlédla jen druhé představení, v pondělí. Podle Valentine Grossové, která viděla všechna čtyři pařížská představení Svěcení v květnu a červnu 1913, se bitva z onoho prvního večera již poté neopakovala. Z toho ale pouze vyplývá, že vyprávění Gertrude Steinové není o nic důvěryhodnější než ostatní: „Nic jsme neslyšely. […] Během celého představení doslova nebyla slyšet hudba.“12) Doslova? Hudba pro víc než sto nástrojů nebyla slyšet? Gertrude Steinová pak odešla domů s Alicí B. Toklasovou a napsala o baletu ne článek, ale báseň Ten (The One), inspirovanou cizím mužem v její lóži – Carlem van Vechtenem. Třeba prostě jen neposlouchala.

==========

Jedním z mladých kolegů, který v roce 1908 pracoval dopoledne v Perretově ateliéru a odpoledne studoval, byl jednadvacetiletý Švýcar Charles-Édouard Jeanneret. Perret se ho jednou zeptal, zda už si byl prohlédnout zámek ve Versailles. „Ne a nikdy tam nepůjdu!“ opáčil mladík, který si později měl říkat Le Corbusier. „A proč ne?“ „Protože Versailles a klasické období jsou jen prachobyčejná dekadence!“15)

==========

Šéfredaktor listu Le Figaro Gaston Calmette odmítl zveřejnit recenzi sepsanou pravidelným tanečním dopisovatelem Robertem Brusselem a místo ní otiskl na titulní straně svůj vlastní článek, v němž Faunovi vytkl, že to „není hezká pastorála ani dílo hlubšího významu. Díváme se na chlípného fauna, jehož pohyby jsou ve své erotičnosti oplzlé a zvířecké a jehož posunky jsou stejně neotesané jako neslušné.“34) Calmette v letech 1912–1913 nešetřil kritikou. Když se Auguste Rodin zastal Nižinského, Calmette ho odsoudil jako amorálního diletanta mrhajícího státními penězi. V prosinci 1913 měl zahájit své poslední tažení, tentokrát proti bývalému premiérovi Josephu Caillauxovi, který v nové Doumergueově vládě zastával post ministra financí. Ministrova manželka Henriette Caillaux se 16. března 1914 nechala odvézt taxíkem do redakce Figara na rue Drouot, kde trpělivě hodinu počkala, až si na ni šéfredaktor udělá čas. Poté nakráčela do jeho kanceláře a vyprázdnila do něj automatickou pistoli. Čtyři ze šesti výstřelů zasáhly cíl a Calmette ještě téhož večera zemřel.

==========

Ďagilev se netajil svými intelektuálními dluhy vůči konzervativní ruské kultuře, vyrůstající z aristokratické tradice, vůči vlně moderního myšlení trvající už sto let a obsahující výraznou německou složku v E. T. A. Hoffmannovi, Nietzschem a Wagnerovi, kromě jiných, i vůči sílícímu uznání pro ten typ kultury, kterou Němci spojovali s pojmem Volk, a to zejména v Rusku, Německu a východní Evropě. Při veškerém pochopení pro historii však vzhlížel k budoucnosti. Se zájmem sledoval manifesty a počiny futuristů a prokazatelně měl mimořádnou slabost pro tvorbu ruských futuristů Larionova a Gončarovové. Na rozdíl od některých esetétů neopovrhoval technologií, ale vnímal stroje jako jeden z ústředních prvků budoucnosti. Nižinskij a Karsavina vystoupili na Nový rok 1912 v Duchu růže v pařížské opeře, kde se konal galavečer na počest francouzských letců. Ďagilev si jako impresário dobře uvědomoval význam moderních postupů v oblasti publicity a reklamy a uměl se s klidem uchýlit k přehánění, dvojsmyslům a neomalenosti, pokud mu mohly pomoci k úspěchu.

==========

Erotické vzrušení Pařížanů podtrhovala i celostránková fotografie otištěná v týdeníku L’Illustration s popiskem: „O tanečníkovi Nižinském se mluví víc než o debatách ve sněmovně.“51) Silně eroticky založená Misia Sertová ho výmluvně označila za „geniálního idiota“. Ďagilev, kterého vždycky stimulovalo nadšené přijetí u veřejnosti, si začal s Nižinským po obrovském úspěchu sezony v roce 1909. Oba muži spolu nějaký čas žili, a když se Nižinskij zničehonic v roce 1913 oženil, zdálo se, že mu opravdu uniká příčina Ďagilevova pohoršení. „Jestli je pravda, že Sergej už se mnou nechce pracovat – pak jsem ztratil vše,“ napsal Nižinskij Stravinskému v prosinci 1913. „Nechápu, co se stalo a proč se Sergej chová, tak jak se chová. Zeptej se ho, prosím, co se děje, a napiš mi.“52) Byla to jeho neskutečná naivita – důkaz toho, že se nehodlá omezovat morálními skrupulemi předchozích staletí, Gidem označenými za mravní lež – spolu s nespoutaností jeho umělecké imaginace, co probudilo horečný zájem Prousta, Cocteaua, Lyttona Stracheyho a dalších. Nižinskij byl faunem, divokým zvířetem dočasně lapeným společností. Jen si představte, říkali si, tenhle neuvěřitelný exemplář tělesnosti, oddávající se instinktu a vášni bez jakýchkoli mravních omezení. A jejich představy začaly přerůstat v blouznění. Strachey mu dle vlastních slov poslal „velký koš překrásných květin“, a když usínal, zdálo se mu o Nižinském.53)

==========

V průběhu jara a léta 1913 měly sice premiéru významné skladby od Charpentiera, Fauréa, Ravela, Schmitta a Debussyho, ale veškerý rozruch a zájem podle všeho budili zahraniční skladatelé a umělci – Strauss, Musorgskij, Kuzněcova, Šaljapin a také soubor Ballets russes. Cizinci, zejména Rusové, měli navíc tendenci považovat své příspěvky za hodnotnější, a dokonce je s povýšenou samolibostí prohlašovali za vrchol umění. „Ukázali jsme Pařížanům, jak má vypadat divadlo,“ chlubil se Alexandr Benua po skončení ruské sezony v roce 1909. „Tento výlet byl očividně historickou nutností. Bez nás by se soudobá civilizace úplně zhroutila.“78)

==========

Po uzavření francouzsko-ruské dohody v roce 1893, která ukončila čtvrtstoletí diplomatické izolace nastolené převážně Otto von Bismarckem, vypukly v Paříži oslavy hraničící s hysterií. Do módy se dostaly zápalky s carovou podobiznou, kronštadtské dýmky a něvské peněženky. V dětských ložnicích visely portréty cara a carevny. Mezi oblíbené knihy přibyly romány od Tolstého a Dostojevského. K

==========

Deník Le Figaro se 2. června cítil povinen otisknout na titulní stránce komentář k ruskému baletnímu souboru. Alfred Capus v něm uvedl, že na Balkáně byla sice 30. května podepsána mírová dohoda ukončující nejnovější partii války, „ale mnoho mezinárodních otázek stále zůstalo nedořešených. Neostýchám se zmínit jako první z nich otázku napjatého vztahu Paříže k ruským tanečníkům. Ten nyní dospěl do fáze, kdy se může stát cokoli. Onehdy už například došlo k pohraničnímu incidentu, jehož závažnost by vláda neměla podceňovat.“ Ruští barbaři vedení Nižinským, „jakýmsi tanečním Attilou“, tentokrát opravdu zašli příliš daleko. Diváci je k jejich údivu vypískali. „Zřejmě vůbec neberou v úvahu názory a zvyky země, do níž se vetřeli, a očividně si nejsou ani vědomi toho, že u nás často rázně zakročujeme proti absurdnímu chování.“ Snad by se však přece jen daly dojednat podmínky příměří s Rusy. „Nižinskij by musel přistoupit na to, že už neuvede žádný další balet aspirující na krásu, která přesahuje naše ubohé chápání, a nepřijde se žádnou další třísetletou ‚moderní‘ ženou ani hošíky sajícími u prsu, natož prsy obecně. Výměnou za tyto ústupky ho budeme dál ujišťovat, že je největší tanečník na světě a nejkrásnější ze všech mužů, což mu ochotně dokážeme. Jedině pak zavládne mír.“
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
Oněgin byl Rusák (Irena Dousková)

„Hamáčku, Hamáčku! Ty sladký slimáčku, sním o tvojí krásné něze, zdá se mi, jak po mně lezeš.“ Zděšeně jsem se rozhlídla, jestli náhodou někdo nejde. Ale naštěstí nikde nikdo. „Štěstím až přivírám víčka, když mi sáhneš na prsíčka. Nemůžu dýchat na chvilinku, když mi sáhneš na…“ „Dóóst!“ zařvala jsem, „fuj! Nech toho, nebo se pozvracím!“ „Hamáčku, Hamáčku! Můj sladký miláčku, nedělej prosím tě drahoty, sundej si konečně kalhoty.“
DJ Slamák Předně hlavu svatý Heleny,  velkou sklejnici čerstvý krve biskupa
Znám několik žen, které tímto způsoben řídí domácnost.
Tibetský broskvový koláč - Tom Robbins
„Průměrný křesťansky založený Američan (který mi poměrně dost leží v žaludku) kromě lásky – po které asi v nějaké podobě prahne kromě zatvrzelých psychopatů každý z nás – dooporavdy touží po dvou věcech: aby byl bohatý a aby přišel do nebe (nejspíš právě v tomto pořadí). A to navzdory upozornění jejich vlastního Pána a Spasitele, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského.
Co si z toho máme vzít? To si myslí, že si Ježíš dělal legraci, že jenom tak plácal? Nebo každý křesťanský adept zbohatnutí věří, že v jeho případě učiní nebesa výjimku, že u nebeských bran mu ty nastřádané movitosti i nemovitosti vyslouží vědoucí mrknutí plné sympatií a ucho jehly bude dočasně rozšířeno, aby se jím mohl protáhnout?“
 
Znám několik žen, které tímto způsoben řídí domácnost.
Kavkaz chce udržet jako základnu pro tažení do Persie, zde se potkává Napoleonovými indickými plány. okolnost, že napoleon se zase cítil podněcování Alexandrem Velikým, svědčí o jediné historické tradici, jež se zdá nevykořenitelná, tradici stále se vynořujících překonávačů.
Hitlerovy stavby jsou určené k tomu, aby přitahovaly a udržely největší masy. Vytvářením takových mas se dostal k moci, ale ví, jak lehce se velké masy mohou rozpadnou. Odhlédneme-li od války, existují jen dva prostředky, jak zabránit rozpadu masy. Jedním je růst, druhým její pravidelné opakování.

Vzpomínka na jeho nevolnické, jím samým vybuzené masy má pomáhat jeho slabším následovníkům. Je možné ba dokonce pravděpodobné, že si následovníci tento odkaz nezaslouží, nicméně takto alespoň přetrvá moc, již svými masami získal.

Ke svému vlastnímu vzestupu chová pověrečnou úctu. Nestačí mu, že každá fáze je oficiálně zaznamenána tak, jak to od servilní historiografie přirozeně očekává, také on sám o tom mluví v kruzích svého širšího i užšího dvora. Vypráví o tom celé hodiny a stále dokola. Jeho posluchačům jsou historky jeho potíží i zvraty jeho štěstěny tak dobře známy, že by mohli ve vyprávění pokračovat, kdyby on zmlkl. Někdy skutečně zmlkne, a usne při tom.

Všechny jeho kace, ale i jeho nejhlubší přání, jsou diktovány puzením překonávat: můžeme zajít tak daleko, že ho označíme za otroka překonávání.

Kdo je silnější, je lepší, silnější si zaslouží vítězit. Dokud je to možné, vybojovává, přelstíváním protivníků, nekrvavá vítězství. Považuje je za posílení pro skutečné rozhodnutí, jež musí být krvavé, bez krveprolití není nic opravdu platné. Vzápětí porušovaným smlouvám, jež uzavřel Ribbentrop – a byl na ně tak pyšný – se Hitler směje, až slzí. Smlouvy nemůže brát vážně už proto, že nestojí krev, a nepřátelské politiky, kteří stavějí na smlouvách, považuje za dekadentní, protože se bojí války.

Považuje za důležité svěřovat jeden a týž úkol dvěma různým lidem, aby se snažili vzájemně překonat.

Dá sice rozkaz k poslední bitvě o Berlín, aby sám zahynul v boji, je to však klišé z historické veteše, jíž je jeho duch plný. Ale řekne Speerovi: „Nebudu bojovat, je příliš velké nebezpečí, že bych byl jenom raněn a padl Rusům do rukou živý. Nechtěl bych také, aby moji nepřátelé hanebně manipulovali s mým tělem.“

Goebbelsovi, jenž zemře v jeho nejtěsnější blízkosti, se nicméně podaří přetrumfnout ho ještě ve smrti. Donutí svou ženu a šest dětí, aby zemřely s ním. „Má žena a mé děti mě nesmějí přežít. Američani by je leda zpracovali, aby proti mně dělali propagandu.“

„Národ se projevil jako slabší, a budoucnost patří výhradně silnějšímu východnímu národu...“ … Hlubším motivem je, že Hitler nechce být přežit.

Víc víme, onen nejobludnější příklad dosud ční dost blízko před námi, a dokonce i ti, kdož ještě dokáží věřit v rozkazy, by je dvakrát obrátili, než by jich uposlechli. Tehdy ještě byli lidé vychováni právě Hitlerem k tomu, aby ve slepém splnění každého jeho rozkazu spatřovali nejvyšší ctnost.

Představuje si, že jednou bude možné lákat americké turisty na cifru jedné miliardy, kterou bude stát jeho „Kupolový vrchů v Berlíně, a pobaveně uvažuje, že by se kvůli nim mohla ta suma zvýšit na půldruhé miliardy.

...Hitler se v rozbombardovaných městech vytrvale odmítal ukázat... Stejně jako dozíral na to, které jeho fotografie vycházejí, jako utajoval existenci Evy Braunové, aby neztratil příchylnost německých žen coby nezadaný muž, tak se nechtěl objevovat ve spojení s rozbombardovanými německými městy. Utrpěl by tím obraz permanentního vítěze, a jeho schopnost dobýt konečného vítězství by ztratila na věrohodnosti.
...Soucit neznal s nikým, leda v posledních fázích se sebou; komu by byl dovedl věrohodně projevit účast v neštěstí? „Slabší“ city, jimiž pohrdal, by nebyl schopen ani hrát, natož je mít. Hitler mezi naříkajícími je nepředstavitelný. Nedostatek všeho, co člověka teprve činí člověkem – hnutí, která se bez a vypočítavosti, bez pomyšlení na úspěch a ovlivňování vztahují na jiného, i na neznámého člověka -, tento absolutní nedostatek, tato strašlivá prázdnota by odhalily jeho bezmoc a ochromení.

Dost často utrousí, že nikomu nedůvěřuje, zejména ne ženám, a poněvadž do své blízkosti nepřipustí myslící ženy, je pro něj snadné setrvávat na svém opovržení vůči nim.

Těmto lidem dovoluje hodně, dokud mu slouží a každé jeho rozhodnutí bez odmluvy přijímají... Toleruje tyto slabosti, dokud o nich ví, dokud se před ním žádná z nich nezatajuje; vševědoucnost, vztahující se i na ně, patří k jeho kardinálním požadavkům.. vzniká dojem, že Hitler přímo potřebuje slabosti těch, na něž delegoval dílčí moc.

Pravděpodobně neobdivoval nic tak silně jako „velkou“ architekturu. Ale nebyl s to poznat, že jedinou hodnotu tohoto obdivu, jeho snový a uctívající rys, zničí realizací těchto skic.

„V roce 1940 se budou olympijské hry konat ještě v Tokiu. Ale pak, pak se budou pro všechny časy konat v Německu“

Koncem července 1940, tři dny po uzavření příměří ve Francii, s sebou vezme Speera s několika dalšími na návštěvu Paříže, kde ještě nikdy nebyl... Po těchto třech hodinách prohlásí: „Spatřit Paříž byl můj životní sen. Nedovedu vypovědět, jak jsem šťastný, že se splnil.“
Téhož večera, zpátky ve svém hlavním stanu v malé jizbě selského dvora, pověří Speera obnovením stavebních prací v Berlíně a dodá: „Není Paříž krásná? Ale Berlín musí být jednou mnohem krásnější! Dříve jsem často uvažoval, jestli nemusíme Paříž zničit; ale až budeme v Berlíně hotovi, bude Paříž už jenom stínem. Proč bychom ji měli ničit?“

Paranoia, jež má dvě tváře, prozatím jednu z nich, pronásledování, odloží a existuje teď pouze jako ta druhá, jíž je velikost.

Jedině on, nikdo jiný nesmí nesmí předpředpovídat, co se stane.

...osmnáct dní před jeho smrtí je Speer spěšně povolán k Hitlerovi. „Uviděl mě a s nebývalou živostí, jako posedlý, se ke mně vrhl s novinami v ruce: „Tady, přečtěte si to! Tady! Nikdy jste tomu nechtěl věřit! Tady!“ Chrlil ze sebe: „Tady máme ten velký zázrak, který jsem vždycky předpovídal. Kdo měl pravdu? Válka není prohraná. Čtěte! Roosewelt je mrtvý!“ Vůbec se nemohl uklidnit.“
"Domýšlivost není žádná choroba. Je to lidská slabost. Na ješitnýho člověka se dá docela snadno ušít bouda a srazit ho pak na kolena. Je to tak: takovej ješita má falešnej pocit vlastní ceny, moc si o sobě myslí. Když víte, jakej knoflík zmáčknout, můžete takovýho člověka velmi dobře kontrolovat a ovládat."

Bod Dylan: Kroniky I.
 
Tyvole půlhodiny se vypisuju s výpiskama z "Hitler podle Speera" a pak si to shodím
 
ahura_mazda My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu  
Nic, co by si Dillí nezasloužilo i dnes...
Jedna událost takových rozměrů je doložena z Indie 14. století. Přes své exotické zabarvení má tak moderní ráz, že bych ji chtěl v krátkosti vylíčit. Nejčinorodější a nejctižádostivější král své doby, Muhammat Tughlak, sultán v Dillí, nacházel opakovaně dopisy, jež mu v noci někdo házel přes zdi jeho audienční síně. Jejich přesný obsah není znám, ale traduje se, že obsahovaly spílání a urážky. Sultán se rozhodl, že Dillí, tehdy jedno z největších měst světa, obrátí v trosky. protože jako přísný mohamedán velmi dbal na spravedlnost, vykoupil domy a příbytky všech obyvatel a zaplatil jim za ně plnou cenu. Potom jim poručil, aby se přestěhovali do nového, hodně vzdáleného města Daulatábádu, z něhož chtěl zřídit své hlavní město. Obyvatelé Dillí odmítli; sultán dal nato svým heroldem vyhlásit, že do tří dnů nesmí v městě zůstat jediný člověk. Většina se rozkazu podřídila, ale někteří se schovali ve svých domech. Sultán dal město prohledat a pátrat po osobách, které tam zůstaly. jeho troci našli na ulici dva muže, mrzáka a slepce, a předvedli je před sultána. Ten poručil, aby mrzáka vystřelili z katapultu a slepce smýkali z Dillí do Daulatábádu, což byla čtyřicetidenní cesta. Odsouzenec se během ní rozpadl na kusy a do Daulatábádu se z něho dostala jen jedna noha. Potom už všichni z města uprchli, zanechávajíce tam nábytek i majetek, a město zůstalo opuštěné. Zpustošení bylo tak dokonalé, že v domech palácích a na předměstích nezůstala ani jediná kočka, ani jediný pes. Jedné noci sultán vystoupil na střechu svého paláce a pohlížeje na Dillí, kde nehořel jediný oheň, nestoupal jediný obláček dýmu, nezablikalo jediné světlo, řekl: "Nyní je mé srdce klidné a můj hněv se utišil."
Ten, kdo našel v přežívání zalíbení, je chce hromadit. Vynasnaží se vytvářet situace, v nichž by přežíval hodně lidí najednou.

Jednotlivec nemůže sám zabít tolik lidí, kolik by si asi přála jeho vášeň k přežívání...
Obstarají to však za něj jiní, ti, kteří podléhají jeho rozkazu. Co se jim podaří, připisuje se jemu. On je považován za vítěze. Jeho věhlas i moc vzrůstají s počtem mrtvých. Za bitvu, v níž se vážně nebojovalo, která byla vyhrána příliš lehce a téměř bez obětí, nesklidí žádné zvláštní uznání. Skutečná moc se nedá vybudovat ze snadných vítězství. Hrůza, již chce vzbudit, o niž v podstatě usiluje, závisí na masovosti obětí.

Touto cestou šli v dějinách všichni slavní dobyvatelé. Později jim byly připisovány všemožné ctnosti. Historikové ještě po staletích svědomitě zvažují jejich různé vlastnosti, aby dospěli - jak si myslí - k spravedlivému soudu o nich. Základní naivita jejich počínání je přímo hmatatelná. Ve skutečnosti ještě podléhají fascinaci mocí, která už dávno pominula...

Je nesnesitelné přiznat si, že obrovský počet lidí, z nichž každý v sobě zahrnuje veškeré možnosti lidstva, byl pozabíjen zbytečně, absolutně pro nic za nic, proto se následně hledá nějaký smysl. Poněvadž dějiny šly dál, dá se vždy lehce najít zdánlivý smysl v jejich kontinuitě; a mnozí se snaží o to, aby tento smysl dostal jistou důstojnost. Pravda zde totiž žádnou důstojnost nemá. je stejně zahanbující, jako zničující. Jde o privátní vášeň mocnáře: jeho slast z přežívání roste s mocí; moc mu dovoluje, aby se jí oddával. Vlastním obsahem této moci je chuť masově přežívat lidi.

Hlavní záměr pravého mocnáře je totiž stejně groteskní jako neuvěřitelný: chce být jediným člověkem. Chce přežít všechny, aby nikdo nepřežil jeho.

Elias Canetti - Moc a přežívání
 
Proč mám pocit, že od té doby mediální studia moc nepokročila

„Je to naprosto jisté - Hans Christian Andersen“

„Stala se hrozná věc!“ řekla slepice - řekla to na protilehlém konci vesnice, než se to vůbec přihodilo. „Stala se hrozná věc v počestném kurníku! Netroufám si ani dnes sama spát. Jak je dobře, že je nás na hřadě tolik pohromadě!“ - A pak se dala do vypravování, až ostatním slepicím peří vstávalo a kohoutovi spadl hřebínek. Je to naprosto jisté!
Ale začněme od počátku, a ten se udál v kurníku na druhém konci vesnice. Slunce zapadalo a slepice vylétaly na hřad. Jedna z nich - měla bílé peří a krátké nohy, kladla svá vejce podle předpisu a byla, jako slepice, po všech stránkách úctyhodná - když se teď octla na hřadě, prohrábla si zobákem peří a utrousila při tom peříčko.
„Vida ho!“ řekla, „Čím víc si škubu peří, tím jsem krásnější!“ Řekla to v žertu, protože byla veselá kopa mezi slepicemi, ačkoli jinak, jak jsme již řekli, byla velmi úctyhodná. A pak usnula.
Kolem dokola bylo tma; slepice seděly jedna vedle druhé. Ta, jež seděla u naší slepice nejblíže, nespala: slyšela a neslyšela, tak jak je to na tomto světě nejlepší, chcešli žít v klidu a pokoji. Ale své druhé sousedce musela přece jen říci: „Slyšelas, co tu bylo řečeno? Já nikoho nejmenuji, ale jistá slepice se chce oškubat, aby prý byla hezká! Kdybych byla kohout, pohrdala bych jí!“
Přímo nad slepicemi seděla sova se svým sovákem a sůvičkami. V téhle rodině mají velmi tenké uši: slyšeli každičké slovo, které sousedka slepice řekla; zakouleli očima a soví máma rychle zamávala křídly: „Jen to neposlouchejte! - Ale jistě jste slyšeli, co povídali? Slyšela jsem to na vlastní uši - člověk mnoho slyší, nežli mu upadnou! Jedna ze slepic zapomněla do té míry, co se pro slepici sluší a patří, že si oškubává všechno peří a nechává kohouta dívat se na to!“
„Prenez garde aux enfants!“ napomínal otec sovák. „To není nic pro děti!“ „Povím to jen sově odnaproti! Je taková úctyhodná v společenských stycích!“ A sova odletěla.
„Hú - hú! Uhú!“ houkaly pak obě, a rovnou holubům do sousedova holubníku. „Slyšeli jste to! Slyšeli jste to! Uhú. Jedna slepice si oškubala kvůli kohoutovi všechno peří! Jistě zmrzne, jestli už vůbec nezmrzla, uhú!“
„Kdepak? Kdepak?“ vrkali holubi.
„V sousedovic dvoře! Viděla jsem to takřka na vlastní oči! Nedá se to skoro ani vypravovat! Ale je to naprosto jisté!“
„Věřím, věřím - na slovo!“ ujišťovali holubi a vrkali dolů do kurníku:
„Jedna slepice - říká se také, že jsou dvě! - oškubaly si všechno peří, jen aby nevypadaly jako ostatní a vzbudily kohoutovu pozornost. Je to však odvážná hra, můžeš se snadno nachladit, uhnat si horečku a umřít, a jsou teď už obě v Pánu!“
„Probuďte se! Probuďte se!“ zakokrhal kohout a vyletěl na plot. Oči sotva ještě držel, ale přesto kokrhal: „Tři slepice zahynuly z nešťastné lásky ke kohoutovi!
Oškubaly si všecičko peří! Je to ošklivá historie, nechci si ji nechat pro sebe, dejte to dál!“
„Dejte to dál!“ pištěli netopýři a slepice kdákaly a kohouti kokrhali:
„Dejte to dál! Dejte to dál!“
A tak putoval onen příběh od kurníku ke kurníku a vrátil se na konec tam, odkud vlastně vyšel.
„Pět slepic,“ znělo to teď, „oškubalo si všecinko peří, aby ukázaly, která z nich se nejvíc zhubla milostným soužením pro kohouta, a pak se navzájem do krve uklovaly, až zůstaly ležet mrtvé, k velké hanbě a ostudě své rodiny a k velké ztrátě pro majitele!“
Slepice, která utrousila ono jediné volné peříčko, nepoznala v tom ovšem vlastní případ, a ježto byla úctyhodnou slepicí, prohlásila: „Pohrdám těmi slepicemi! Ale je takových víc! Podobnou věc ovšem nelze přejít mlčením. Také já učiním, co je v mých silách, aby se to dostalo do novin - tak se to rozletí po celé zemi: to si ony slepice, a jejich rodina s nimi, opravdu zaslouží!“
A dostalo se to tedy do novin, bylo to vytištěno a je to naprosto jisté: že z jediného peříčka se může vyklubat pět slepic!
ANDERSEN, H.,CH., Povídky a pohádky I., s. 305 – 307.
 
Měl dcery dvě. Dle wiki Alenu a Klementu. Která (a jestli vůbec je to pravda) se ho zřekla nevím.
Přátelé, přiléhavý složím vers 2002, Argo
https://www.databazeknih.cz/knihy/pratele-prilehavy-slozim-vers-58677
Vzdálený slavíkův zpěv 1963
https://www.databazeknih.cz/knihy/vzdaleny-slavikuv-zpev-83701
Něco taky překládal Jiří Pelán