Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

Věda a technika, mládeži

Spravuje:

Tanaki



Reklama




FiS there being no objections offered, I res 
Jistě. Mnohé z toho se najde v každé větší učebnici vývojové psychologie (ne české). Nebo behaviorální genetiky. Ale otázka je, co myslíš tím "to", v téhle debatě a mém příspěvku je nakousnutých mnoho témat. Jinak z popularizujících textů je mnoho věcí (hlavně ta deprivace a resilience a některé související (epi)genetické mechanismy) pokrytých v téhle knížce:
Jordan Smoller: The Other Side of Normal: How Biology Is Providing the Clues to Unlock the Secrets of Normal and Abnormal Behavior
https://www.amazon.com/Other-Side-Normal-Providing-Abnormal/dp/0061492205

Hezký přehled k behaviorální genetice je třeba toto:
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4739500/
to máš nějak podložené?
FiS there being no objections offered, I res 
Tady je témat na několik semestrů přednášení, ale u původní otázky je problém s tím, co se myslí "ctnostmi" a "nectnostmi". Obecně řečeno platí, že mnoho rysů chování, poznávacích procesů i osobnosti je poměrně silně ovlivněno dědičností. Třeba u inteligence je to určitě přes 50%, podobně u některých aspektů jazykových schopností. U sociálně orientovaných rysů osobnosti (jako přívětivost) je to trošku složitější a nemám v tom úplně přehled, ale rozhodně mnohé osobnostní vlastnosti jsou silně geneticky ovlivněné. Zrovna u přívětivosti to není úplně jasné. Ale třeba politická orientace ve smyslu konzerrvativnost/liberálnost je docela dědičná. I když volební chování prej už ne.

Ale! Dědičnost chování je skutečně složitá věc. Že je něco dědičné neznamená, že je to neměnné. Ani to neznamená, že v dědičných vlastnostech musíme být stejní jako rodiče/sourozenci (... takový to "já znám dvě dvojčata a ty jsou úplně jiný v tom a v tom"): v lidskému chování a určování vlastností je i tak mnoho náhodné variace (asi z evolučních důvodů "naschvál", aby se nedaly vyvíjet snadné strategie na přechcání ostatních).

Míra dědičnosti (dědivost) rysů závisí na spoustě věcí, včetně třeba věku nebo různorodosti populace, ve které to měříme. Inteligence měřená v pokročilé dospělosti obvykle vychází jako více dědičná než inteligence u dětí. O tom se mluví jako o interakcích genů a prostředí: genetika ovlivňuje nejen naše vlastnosti, ale i to, jaké prostředí si budeme (kvůli svým vlastnostem) volit. Takže když dobře čtu, budu číst víc, než ten, kdo čte špatně; ten pak bude číst ještě o to hůř. Jindy tyhle interakce mohou mít jinou podobu, to je jen příklad.
V různorodé populaci vychází vliv genetiky menší než v populaci homogenní, zejména v populaci, která má homogenní dobré podmínky. Tohle je do určité míry problém způsobu, jakým dědivost vlastností měříme, ale zároveň to ukazuje na to, že se jedná o složitý koncept.

Jinak jak se tady mluví o deprivaci a jejím vlivu na děti: děti jsou velmi resilientní. Kdyby každá deprivace vedla k nějaké antisociální poruše, tak by po válkách bylo dost divoko a lidé přeživší koncentráky by museli být do jednoho psychopati. Přitom je to spíš naopak. Na antisociálních rysech se jistě bude podepisovat dědičnost, zkušenosti i náhoda, deprivace jako taková nemusí být kritický problém. Ale zase dobře víme, že raná extrémní deprivace (typu rumuský sirotčinec s minimálními podněty) v raném dětství má dlouhotrvající dopady.

No, tldr, je to složitý. Ale rozhodně není důvod si myslet, že genetika lidského chování je v nějakém protikladu s vlivem zkušenosti nebo schopností se učit a reagovat na svět.