Reklama
Nepřihlášený uživatel | Zaregistrovat se
 

Téma:

KulturaLiteratura

Spravuje:

Natasha



Reklama





Citujte své oblíbené básníky. Upozorňujte na kvalitní sbírky a autory. Komentujte uveřejněné.

Upozornění: Nezapomínejte uvádět zdroje. Vlastní tvorba sem nepatří. Nesouvislé blábolení bude mazáno.

schkRaabal Shiloh isn’t haunted—men are haunted.  Shiloh doesn’t care.
so you want to be a writer?
Charles Bukowski

if it doesn't come bursting out of you
in spite of everything,
don't do it.
unless it comes unasked out of your
heart and your mind and your mouth
and your gut,
don't do it.
if you have to sit for hours
staring at your computer screen
or hunched over your
typewriter
searching for words,
don't do it.
if you're doing it for money or
fame,
don't do it.
if you're doing it because you want
women in your bed,
don't do it.
if you have to sit there and
rewrite it again and again,
don't do it.
if it's hard work just thinking about doing it,
don't do it.
if you're trying to write like somebody
else,
forget about it.

if you have to wait for it to roar out of
you,
then wait patiently.
if it never does roar out of you,
do something else.

if you first have to read it to your wife
or your girlfriend or your boyfriend
or your parents or to anybody at all,
you're not ready.

don't be like so many writers,
don't be like so many thousands of
people who call themselves writers,
don't be dull and boring and
pretentious, don't be consumed with self-
love.
the libraries of the world have
yawned themselves to
sleep
over your kind.
don't add to that.
don't do it.
unless it comes out of
your soul like a rocket,
unless being still would
drive you to madness or
suicide or murder,
don't do it.
unless the sun inside you is
burning your gut,
don't do it.

when it is truly time,
and if you have been chosen,
it will do it by
itself and it will keep on doing it
until you die or it dies in you.

there is no other way.

and there never was.



(český překlad si dohledejte sami, překládat Bukowskiho je imho svatokrádež :)
 
JVjr Dobrý den, servere Oko-une,  tak jste mě konečně dostali
Tove Ditlevsenová (1917–1976, barbituráty):
To těžké

(já podle anglického překladu https://www.worldliteraturetoday.org/blog/poetry/what-difficult-tove-ditlevsen ve snaze přihlédnout k dánskému originálu Det svære)

Je lehké být matka.
Porodit nebylo nic.
Z manželství a rozvodu
jen trochu
popraskala omítka
jako když kolem projede
vlak linky S.

Je lehké psát
lehké číst
svoje vlastní díla nahlas
dobrý důvod
vypadnout z domu.

To těžké je
hodinka na kávu
potom.
Ostatní dospělí tam vidí
jak se ti třesou ruce
a že nesdílíš
jejich vřelý zájem
o věc.

Starší děvčata
upekla koláčky sama.
Ředitel školy vykládá
o exkurzi.
Je teprve
půl deváté.

Žene tě prostá
potřeba přežít
sbíhají se ti sliny
když si představuješ
jaký je dychtivě se dotazující
otec s neuhýbavým pohledem
v posteli.

Nikdy to neskončí.
Nejmladšímu je jenom
devět let.
Nevarovali
tě včas.

Předseda farní rady
je vegetarián.
Děkuje ti za
dojemný zážitek
a ztratí se
v předložkách.

S fanatickýma očima
pije svou
polévku z otrub.

Nekouří už
třicet let.
Polyká
pylové pilulky
a nenechává děti
očkovat.
Kýchá a páchne
česnekem.

Všichni jsou neúnavní.
Pijí kávu
po kýblech.
Je cítit katastrofa
dětství se řítí
z kredencí.

Napůl šílená žízní
vypluješ na
divoké moře konverzace.
Všichni se smějí jaká jsi
veselá kopa.
Proč ženy nikdy
nedostanou infarkt?

Pastorovy umělé zuby
se hýbou
když mluví.
Příště se
vdám za pastora.
Příště
si přinesu
s sebou placatku
a vyžahnu ji
na záchodě.
 
Ortena dycky!


A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvarií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsme sladce zábli,
když všechny sklenice už byly dopity!

Ó, kalvarie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvarie má, kalvarie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatím co vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!
 
Adhil Iam seges est ubi Troia fuit 
Ortena vždycky rád přisadím:

Hudba v chrámě. Kde je? V něm.
V stříbře, náhle zšeřelém.
V nejhlubších a živých ranách.
V pokleknutí. Ve varhanách.
V světle čirém jako křišťál.
V naději a v písni píšťal.

Město hudby, již jsi chtěl.
Hraje, hraje archanděl.
Hraje soud a hraje víru.
Hraje smrti ouverturu.
Hraje něhu smutných loubí.
Hraje lásku. Lásku troubí.

Jak se klenbou rozléhá
píseň nebe bezbřehá,
lodi chrámu tonou v záři,
plují v chórech nad oltáři
za volností, k duším z těl.
Hraje, hraje archanděl.
Jan.S.Harold Тебе надо читать Гегеля. 
Pohádka


Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! - Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

(Jiří Orten, 31. VII. 1941)
 
Jorge Luis Borges: Dary (přeložil Jiří Pelán)
Byla mu dána hudba, nechať pozná,
že je dar času a že v čase míjí,
byla mu dána krása tragedií,
byla mu dána láska, jež je hrozná.

Zvěděl, že v houfu žen je vždycky skryta
jen jedna jediná, jež krásou raní;
pak lunu spatřil navečer, a za ní
algebru hvězd, již nikdy nespočítá.

Dostalo se mu hanby. Tehdy s chladem
dobrého žáka prostudoval vraždy,
jež páchá meč, zmar Kartága a každý
boj, v němž se střetl Východ se Západem.

Byl mu dán jazyk a s ním slova lživá,
bylo mu dáno tělo, jež je z hlíny,
v snách objevil hru kluzké posunčiny,
v zrcadle druhého, jak se naň dívá.

Z knih, jež se nakupily během věků,
obdržel něco málo, a tu
pak četl paradoxy Eleatů,
jež zloděj čas ušetřil ve svém vzteku.

Dostalo se mu krve lidské lásky
(ten obraz přišel od jednoho Řeka)
dík Tomu, jeho jméno mečem seká
a který peru napovídá hlásky.

Dali mu další věci s jejich jmény,
krychli a kouli, čtverec, pyramidu,
bezpočtu zrnek písku, dřevo, křídu
a tělo, aby vstoupil do arény.

Teď chutnal každou z hodin na orloji.
To je tvou historií. Tvou i mojí.
 
František Hrubín: Slunečný les

Les obstoupil mě ze všech stran
a dal se do pohybu.
Strom za stromem mnou procházel
s pavoučím světla ve větvích.

S tím lesem stokrát
tys mnou projít chtěla.
A jednou zastavil se les
v tu chvíli, kdy jsi do mne vešla celá.

Nemohlas dále ani zpět.
Jenom z mých pohybů jsi žila
a do mých smyslů zavřel se tvůj svět:
mnou cítila jsi vůni pryskyřic.

Když osten ostružiní
na lýtku natrhl mou kůži,
tu vytryskla tvá krev.
Mým patrem chutnala jsi šťávu borůvek.
Závratný hmyzí chorál
mnou zaléhal v tvůj sluch.

A viděli jsme jedním zrakem
Ten horký chvějící se vzduch.

V závrati toho pocitu
já náhle zůstal stát.

A znovu dal se do pohybu les.
Jak vešlas do mne, tak jsi odešla.
Mé smysly, jež se nyní
už s tebou dělit přestaly,
cítily ostny všeho ostružiní,
otřásaly se hmyzím chorálem
a dusily se vůní pryskyřice
a omámeny strašnou lahodou
rozpíjely se v horkém vzduchu.

S tím prchajícím lesem jsem se rval
a volal po tvém sluchu
po chřípí tvém a po jazyku
po prstech tvých a po očích.

Les mnou jen letěl.

A ve chvíli, kdy prolétalo
mým srdcem prázdné hnízdo ptačí,
podruhé – navždy – zastavil se les.

I rozezpívalo se prázdné hnízdo ve mně
a zpívá ještě dnes.
 
Tohle je podle kritiků nejlepší básník z celého Písmáka. Často mívá náboženské, konkrétně křesťanské, motivy:

http://print.webz.cz/
 
Vidíte, a frekventanti klubu se mohou těšit mým pregnantním shrnutím.
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
Robert Burns

Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo

Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití!
Vždyť můž' jen otka neurvalá
ti ublížiti.

Mně žel, že člověk vládou svojí
rve pásku, která tvorstvo pojí
a v přírodě se vše ho bojí, —
a zmíráš v strachu
ty, jež jsi rodem družkou mojí
a sestrou v prachu!

Já vím, že kradeš někdy z žit,
aj což, chuděrko — nutno žít!
Z dvou mandelů si klásek vzít,
nu, buď můj host:
bych moh' si chleba umísit,
mně zbylo dost!

I z tvého domku strh' jsem krovy
a z vetchých stěn si vítr loví,
a z čeho nyní stavět nový
než z ostřice? —
Je za dveřmi sníh prosincový
a vichřice.

Když pustla pole a co kde,
ty's viděla, jak zima jde
a myslila, že budeš zde
se hezky mít. —
Tu třesk! pluh krutý projede
tvůj teplý byt.

Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. —
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!

Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame; —
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš —
co z všeho zbude? — strasti samé
a bol a tíž.

A přec tvůj osud přešťasten!
Ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? — já hádám jen
a hrůzu mám!

(překlad J.V. Sládek)

(To a Mouse, On Turning her up in her Nest, with the Plough, November 1785. https://www.poetryfoundation.org/poems/43816/to-a-mouse-56d222ab36e33)
 
Lejzy God is REAL unless declared   INTEGER.
O tom uz taky bylo popsano papiru.
tak dobře: autorka Luzz, básnička Zápisky z exkurze

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=511950

můžete kliknout na její nick pro další básně. hodně používá geologické a jiné přírodovědecké metafory :)
 
Určitě!
Mohou tu být i "nezavedení" amatérští autoři třeba z písmáku? Samozřejmě jsem četl, že vlastní tvorba ne, ale teď mě zaujala báseň jedné tamní autorky.
 
děkuji
spsch May the bridges I burn light the way (馬鹿  **
Snad jste to byl Vy, kdo tu zmínil madame Simonetta:

Nemohu spat
noc sedí na mých rtech
upírka noc mi pije horký dech

Podivný máj
své dávné vůně rozprostřel
šustění hedvábí svištění střel

je po bouři
však zůstala tu přec
na údech mých ty okovy ta klec
na údech mých dohaslých blesků žeh
autodafé
zahynu v plamenech
nemohu spat

(děkuji)
arnost Snad zas nechci tak  moks
Křižovatka
Federico García Lorca

Východní vítr;
lucerna
a dýka
v srdci vražená.
Ulice,
se zachvěla
jak struna
právě laděná,
jako by příšerná
masařka drnčela.
A všude,
dojem mám
je dýka
v srdci vražená.

https://soundcloud.com/stedry-arnost/k-i-ovatka
 
arnost Snad zas nechci tak  moks
Modlitby ocele
Carl Sandburg

Polož mě na kovadlinu, ó bože.
Buš do mne a vykovej ze mne sochor.
Dej, ať rozpáčím staré zdi.
Dej, ať zvednu a rozviklám staré základy.

Polož mě na kovadlinu, ó bože.
Buš do mne a vykovej ze mne ocelový trn.
Zatluč mne do traverz, co drží mrakodrap pohromadě.
Vem rudé rozžhavené nýty a svař mne s hlavními nosníky.
Dej, ať je ze mne veliký hřeb, který vzpíná tmou modrých nocí mrakodrap k bílým hvězdám.

https://soundcloud.com/stedry-arnost/modlitby-ocele

(hledaj jsem neco s obrabenim kovu, myslel jsem si na nejakeho Rusa, ale nakonec jsem skoncil zase u Horoskopu orloje)
 
Cpt. O.: Dégéčka to tak sice zpívaj, ale vzhledem k houštině anglických samohláskových posunů a volně související náklonnosti/toleranci vůči "eye rhymes" a "slant rhymes" je těžké stanovit, zda Blake zkrátka zamýšlel plný rým, zda šlo o navádění k vědomě archaizující výslovnosti nebo zda cíleně rozbíjí symetrii sloky (jak by tomu nasvědčovalo přidání slabiky v tomto posledním verši).
brajt - najt
áj - symetráj