Okoun

Bůh sivý, zajímalo by mě jestli takhle chodí trollit s prázdným kufrem každého čerstvého mrtváka včetně afrických dětí.

Muž zemřel, a když si to uvědomil, spatřil Boha, jak k němu kráčí s kufrem v ruce.
„Je čas jít, můj synu,“ pravil Bůh.
Překvapený muž odpověděl: „Teď? Tak brzy? Mám ještě spoustu plánů…“
„Je mi líto, ale je čas jít.“
„Co neseš v tom kufru?“ zajímalo muže.
Bůh odpověděl: „Všechno, co ti náleží.“
„Myslíš tím moje oblečení, moje peníze?“
„Ty nikdy skutečně nebyly tvé, patří na Zemi.“
„Takže jsou to moje vzpomínky?“ hádal muž dál.
Bůh odvětil: „Ty nikdy nebyly tvé, ve skutečnosti patří času.“
„Tak tedy moje dovednosti a zkušenosti?“
„Ty byly jen výsledkem okolností, nejsou tvé.“
„Moje rodina a přátelé?“
„Je mi líto, ale ani oni ti nepatří. Náležely tvé životní stezce.“
„Dokonce ani má žena, dcera a syn?“
„Ne, ti patřily tvému srdci.“
„A co mé tělo?“
„To už patří prachu.“
„A duše?“
„Nikoli, ta patří mně.“
Pln strachu si muž vzal od Boha kufr a otevřel ho. Uviděl, že kufr je úplně prázdný. Se slzami v očích se muž zeptal: „Já jsem tedy nikdy nic neměl?“
Bůh mu řekl: „Jediné, co jsi kdy skutečně měl, byl tvůj život. Každý jeho okamžik byl jenom tvůj.“
Žij, dokud tu jsi. Nedovol ničemu z toho, co si myslíš, že ti patří, aby ti v tom bránilo. Žij teď. Žij svůj život. Nezapomeň být šťastný a plný lásky a odvahy, to je to nejdůležitější ze všeho. Majetek i všechno ostatní, za co bojuješ, zůstane po tvé smrti tady. Sebou si nevezmes nic. Jen lásku a vyšší vědomí, které přetrvá navěky.

Mistr Jan z Husi
Je v hloubi duše odhodlán
Plameny koušou
A v nich se dusí Mistr Jan
Stačilo slovo
A moh' si v klidu ještě dlouho žít
Jen jedno slovo
Vždyť to šlo tak snadno domluvit
Svoboda není levná věc (svoboda není levná věc)

[...]

Vono by chtělo,
Aby nás zase nějakej Karel Kryl
Aby se zase nějakej Václav objevil
A tak se hledá Blanickej rytíř, co nemá kaz
Můj dobrej bože, on to snad bude muset bejt někdo z nás
Svoboda není levná věc (svoboda není levná věc)
Svoboda není levná věc
Svoboda není levná věc
Každej to zjistí až na konec
Svoboda není levná věc
Svoboda není levná věc (svoboda není levná věc)
Svoboda není levná věc (svoboda není levná věc)
Svoboda není levná věc (svoboda není levná věc)
Svoboda není levná věc
Vůbec to není levná věc

Lokty na stole a vůbec otcovská přísnost mi připomněly něco jiného.

Jinak to ale samozřejmě slyším hlasem Mirka Černého.

Tak tady to bylo vyloženě štěstí, že neměl po ruce francouzák.

Poslouchej, synku: Vyprávím to, zatímco ty zde spíš, ručku skrčenou pod bradou a světlé kučery jsou přilepené na tvém zpoceném čelíčku. Sám jsem se vkradl do tvého pokoje. Zrovna před chvilkou, když jsem si v pracovně četl noviny, mnou projela vlna výčitek. S pocitem viny jsem přišel k t vé postýlce. A myslel jsem na toto, synku: „ Byl jsem na tebe příkrý. Vynadal jsem ti, když ses oblékal do školy, že ses po umytí sotva dotkl ručníkem svého obličeje. Volal jsem tě k zodpovědnosti za to, že sis nevyčistil boty. Vztekle jsem reagoval, když j své věci rozházel po podlaze. “ si některé U snídaně jsem také na tobě hledal chyby. Něco jsi polil. Drobky ti padaly mimo talíř. Dával jsi lokty na stůl. Máslo na chleba sis namazal moc tlustě. A když sis začal hrát a já jsem se chystal na vlak, obrátil se s, zamával mi a volal „ahoj, táto". Já jsem se zamračil a odpověděl: „Dej ramena dozadu!" A celé to začalo nanovo odpoledne. Když jsem přicházel domů, sledoval jsem tě, jak klečíš a hraješ kuličky. Měl jsi v ponožkách díry. Ponížil jsem tě před kamarády, k dyž jsi musel kráčet přede mnou domů. Ponožky stojí peníze a kdyby sis je musel kupovat sám, byl bys na ně opatrnější! Představ si to, synku otec! Později pamatuješ když jsem si četl v pracovně, jsi přišel plaše, se zraněným pohto ti řekne vlastní ledem v očích. Když jsem přes noviny vzhlédl, netrpělivý, že mě rušíš, zaváhal jsi u dveří. „Co chceš?" vyštěkl jsem. Neřekl jsi nic, jen jsi rychle přicupital, objal mne pažemi a dal mi pusu. A tvé malé paže se přitiskly s citem, kterému snad sám bůh dal rozkvést ve tvém srdci a který překoná i chlad a uvadlost. A pak jsi odešel, klapaje po schodech. Ano, synku, krátce poté mi noviny vypadly z rukou a přeběhl mě horečnatý mráz. chyby, napomínat tím jsem se ti odměňoval za to, Co jsem si to navykl? Hledat že jsi chlapec. Ne proto, že bych tě nemiloval; ale proto, že jsem vyžadoval příliš mnoho od tvého mládí. Měl jsem na tebe stejný metr jako na sebe. A přitom máš tolik hezkých a dobrých vlastností. Tvé srdéčko je velké jako svítání nad rozlehlým pohořím. Ukázals to svým přirozeným impulsem rozběhnout se a dát mi pusu na dobrou noc. Nic víc se toho večera nestalo, synku. Přišel jsem ve tmě ke tvé postýlce a klečel zde zahanben! To je však slabá náplast; vím, že tomu ještě nemůžeš rozumět, kdybych ti to řek l, až se probudíš. Ale od zítřka budu opravdovým tátou! Uzavřeme bratrství. A budu s tebou trpět a budu se s tebou smát. Ukousnu si raději jazyk, než bych vypustil z úst netrpělivá slova. Jako evangelia se budu držet zásady: „Je to přece ještě chlapec ma lý chlapec!“ Obávám se, že jsem si tě už představoval jako muže. Ale teď, když tě vidím, synku, skrčeného v postýlce, je mi jasné, že jsi ještě dítě. Včera tě ještě maminka nosila v náručí, tvou hlavu na svém rameni. Žádal jsem příliš mnoho. Příliš mnoho.

A Lars von Trier natočil Nymfomanku.

Ano, je to tak. Dojete do Kolína, tam se vám změní číslo vlaku a navíc neplánovaně zastavíte ve stanici Pečky, kde vám do rychlíku nastoupí místní plebs.

Ne-li pouhou bakterií bludné salmonely.

!

Zatím asi nejuveritelnejsi vysvětlení.

Život je jako Vysočina. Všichni - rodiče i my, cestující, kteří brzy zmizí, i cestující, kteří s námi sdílejí dlouhou cestu, jedeme po zaprášeném mastném pásu v budově Separace, až nás rozdrtí drtič, pomele masomlýn a bude z nás salám, salám dobyvatel!

Tedy život je něco jako rychlík Vysočina. Proč to neřeknou rovnou?

Na Stracha a jeho tvorbu mám mocnou posu.

Když se narodíme, nastoupíme do vlaku a potkáme své rodiče.
Na určité stanici však vystoupí a my zůstaneme bez nich...
Jak čas plyne, nastupují další cestující.
Jsou důležití, jsou to přátelé, známí, naše děti, lásky našeho života.
Mnoho z nich tuto cestu vzdá a zanechá větší či menší prázdnotu.
Ostatní budou tak diskrétní, že si nevšimneme, že opustili svá místa.
Tato cesta vlakem je plná radosti, smutku, očekávání, štěstí a loučení.
Úspěchem této cesty je mít dobré vztahy se všemi cestujícími
Nevíme, kde a kdy tahle cesta skončí, tak buďte šťastní, milujte a odpouštějte.
Je důležité takto žít, protože až vystoupíme z vlaku, tak necháme vzpomínky těm,
kteří pokračují ve své cestě dál.
Tak si pojďme udělat krásné vzpomínky.
Buďme šťastní s tím, co máme a děkujme každý den, že naše cesta stále pokračuje.

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Mohl by se tomu nepříjemnému pocitu zcela odevzdat a přestat točit a chcípnout v libovolném pořadí.

!!!

Na tuto příhodu si dcerka vzpomněla, i v ten den, kdy nastupovala jako popáté rozvedená do svého padesátého zaměstnání.