Vyšší princip je tezovitý, ale už jen tím, že jeho vyznění bylo podvratné vůči tehdejšímu režimu, se z midcultovosti vyčleňuje.
jednoduchá, snadno konzumovatelná díla, která nekladou odpor, nevyžadují od diváka extra aktivitu, všechno mu polopaticky vysvětlí a předloží hotové „pravdy“, nenechají ho v žádném ohledu na pochybách
Třeba Vyšší princip?
Midcult není jen o tom, že se tváří jako velké umění, což se u Kolji i Pelíšků podle mě děje, protože využívají historického rámce, kdy melodrama, potažmo komedii vsazují do kontextu „velkých“ dějin, se kterými se hrdinové musejí nějak vypořádat - nejsou to zkrátka čisté žánrovky, ale filmy „s přesahem“, které se vyjadřují k něčemu zásadnímu (zde pro národní identitu). Midcult jsou taky jednoduchá, snadno konzumovatelná díla, která nekladou odpor, nevyžadují od diváka extra aktivitu, všechno mu polopaticky vysvětlí a předloží hotové „pravdy“, nenechají ho v žádném ohledu na pochybách. Jde jim hlavně o probuzení emocí, čemuž je uzpůsoben styl i vyprávění. A myslím, že úkolem kritika by mělo být těmto polotovarům, jakkoli dobře jsou řemeslně zvládnuté, nepodléhat, udržet si od nich kritický odstup, poukázat na jejich vyprázdněnost.
Z té trojice je midcult jen Sekal, Kolja ani Pelíšky se aspoň netváří jako velké umění. Řečeno populární frází "na nic si nehrajou".
Dovolím si reagovat, když už se tu řeší můj komentář. Ne, popularita a výjimečná umělecká kvalita se pro mě z definice nevylučují. Podobnému elitářství se naopak snažím vyhýbat. Pouze Kolju, Sekala a Pelíšky nepovažuji za filmy, které by měli kritici vyzdvihovat a oslavovat, ale naopak za ukázky midcultu, vůči němuž by se měli vymezit, dát najevo, že té manipulaci nepodlehli, ale prohlédli ji. Pokud někdo tohle za funkci kritiky nepovažuje, tak v pořádku. Jinak zpětně souhlasím, že ta anketa z principu nebyl moc šťastný nápad, byť alespoň rozvířila právě debatu nad „posláním“ filmové kritiky.
