Dobrý den
Dne 22.07.2003 13:47 napsal pan D.J.Zoevistian ( vlastním jménem David Zoul ) toto :
Myšlenka vícedimenzionálního času není ve skutečnosti zoufalým produktem moderní teorie strun. Pokud vám dělá problémy představit si, co ve skutečnosti znamená vícedimenzionální čas, můžete použít analogii s např. dvourozměrným prostorem. Zatímco v jednorozměrném prostoru můžete vždy postupovat pouze podél jedné souřadnice, tj. buď dopředu, nebo dozadu(anslogie klasického pojetí času v rámci tzv. transakční interpretace kvantové teorie), ve dvourozměrném prostoru, již můžete libovolně měnit směr pochodu, pouze nemůžete nadskakovat(třetí rozměr není ještě k dispozici). Co to tedy znamená z hlediska naší analogie vícerozměrného času? Každý kvantový systém si musí během procesu měření náhodně zvolit, do jakého stavu zkolabuje jeho vlnová funkce, tj. co bude finálním výsledkem našeho pozorování. Dle dnes již klasické Everetovy interpretace se však realizují i všechny ostatní možné výsledky pozorování, avšak vydají se po různých jiných časových traektoriích v rámci (minimálně) dvoudimenzionální časové roviny, takže s naší časovou linií již nejsou v kontaktu, a proto je nemůžeme bezprostředně vnímat. Stejně jako se však v prostoru můžeme, poté co obejdeme blok, ocitnout znovu ve výchozím bodě, mohou se i dva různé kvantové systémy, jež kdysi bývaly jeden, opět setkat v nějakém jiném bodě časové roviny a spolu interferovat, čímž se dnes úspěšně vysvětluje celá řada kvantových jevů.Myšlenka vícedimenzionálního času tedy není nová a zdaleka nesouvisí pouze se strunovou teorií.Má-li však teorie strun kandidovat na teorii všeho, je přirozené že se musí zabývat i takovýmmito věcmi.Na závěr však chci zdůraznit, že kvantová teorie se zdá býti filozoficky akceptovatelná již v oné jednorozměrné časové verzi v rámci transakční teorie Johna G. Cramera z roku 1980, která byla vlastně inspirována stařičkou myšlenkou R. Feynmana a J. Wheelera z roku 1940 jež se stala později základem dnes veleúspěšné kvantové elektrodynamiky (QED) a nazývala se absorbérovou teorií.Je však třeba říci, že absorbérová teorie funguje pouze za předpohladu, že podobně jako se v jednorozměrném prostoru můžeme pohybovat oběma směry, tak se i kvantové vlny pravděpodobnosti pohybují v čase kupředu i nazpět bez jakéhokoliv omezení.Naštěstí se ukazuje, že kvantová teorie je vskutku časově invariantní. všechny kvantové události mohou probíhat a také probíhají v čase tam i nazpět se stejnými výsledky. Čas je tedy pro elementární částice zcela izotropní.Jakmile však do hry vstupuje veliké množství částic, začínají prudce klesat pravděpodobnosti že se např. všechny částice shromáždí pouze v jedné ze dvou spojených nádob, potažmo, že se ojetý vrak spontánně změní na luxusní mercedes. Jinými slovy, řídící úlohu v tomto případě přebírá entropie, která, jak známo z druhého zákona termodinamiky, spontánně nikdy neklesá s časem plynoucím určitým jedním směrem, čímž budí zdání že tento směr je jediným propustným směrem toku času.Pro kvanta to však neplatí a proto ani běžný pojem kauzality, tak jak jej chápeme my makroskopické potvůrky, neznamená v kvantovém světě vůbec nic. V izotropním čase není na kvantové teorii vskutku nic mystického. Teprve pokud trváme na zachování kauzality i pro kvantové systémy, stává se kvantovka oproavdu nepochopitelnou a odporující zdravému rozumu.
Co vy na to ?
